Kdo zná bohoslužby tradičních církví a prožívá potom poprvé Obřad posvěcení člověka, možná se podiví, jak málo se sbor navenek tohoto obřadu zúčastňuje. Sbor vstává jen jednou při zvěstování evangelia, nedává žádné společné odpovědi ani se nemodlí nahlas, a také málo zpívá. Celý Obřad posvěcení dýchá spíše soustředěným nasloucháním a odevzdáním se vnitřnímu prožitku toho, co se děje u oltáře. Mnozí z těch, kteří pravidelněji chodí na obřad posvěcení, si cení právě tohoto způsobu zvnitřněného náboženského života a pociťují ho jako přiměřený naší době. Tím významnější však pro ně je úkon, který při obřadu přece jen dělají: pokřižování.

Sedmkrát během Obřadu posvěcení člověka se sbor křižuje. I kněz se křižuje sedmkrát; přitom může někoho překvapit, že sbor to dělá trochu jinak než kněz. Kněz kreslí před sebou jeden velký kříž — svislou čáru shora dolů středem těla, příčnou čáru zleva doprava asi ve výši ramenou a kruh kolem průsečíku. Sbor se místo toho znamená třemi malými kříži — na čele, na bradě a na hrudi. Kříže se dělávají tak, aby se prsty nedotýkaly těla. Je samozřejmé, že pokřižování nemá být pouze mechanickým pohybem. Proto je dobře si uvědomit, jak k nám hovoří.

Podívejme se nejdříve na velký kříž, který činí kněz: směr shora dolů je směrem stvoření. Země všechny své tvory nese. Shora se jim zároveň dostává světla, tepla i vláhy. Tak sesílají nebeské výšiny zemi život a země odpovídá a poskytuje hmotu, aby se nebeská síla mohla projevit. Za vším, co nese tvory na zemi, i za vším, čím výšiny zemi obdarovávají, tušíme božského Otce, jenž udržuje celý svět při životě. Je krásné pozorovat, jak si člověk v prvním roce svého života plným nasazením své vůle dobývá této dimenze a tím si získává základ své pozemské osobnosti. A čím dále roste vzhůru, tím jasněji se vyvíjí jeho vědomí. Všechno to nám naznačuje první čára.

Druhá čára obrací naši pozornost k bytostem kolem nás, především k dalším lidem. Žijeme zde na zemi ve společenství s nimi, a s jejich pomocí jsme se v podstatě naučili všemu, co umíme. Tyto dary opět vracíme ostatním lidem slovem i činem. Dostáváme i dáváme. Levá a pravá ruka mohou být toho znamením. V lidské tvůrčí činnosti, která lidi vzájemně spojuje, má působit tvůrčí láska coby dar božského Syna.

Třetí, kruhová čára objímá obě předchozí, takže se v našem vědomí spojují v celek. Tato čára zastupuje zároveň třetí směr — zezadu dopředu. V ní můžeme pociťovat síly, které jako ideály či svobodně uchopené cíle vedou člověka kupředu, buď ve skutečném nebo v duchovním smyslu. Tyto možnosti v nás vzbuzuje Duch svatý.

Velký kříž, který dělá kněz, nám tedy ukazuje, jak se člověk silami prostoru spojuje s božskou Trojicí.

Malé kříže, které dělá sbor, nám ukazují něco jiného. Účastníci Obřadu posvěcení se křižují nad těmi místy, kde se kněz při křtu dotýká těla křtěnce třemi substancemi.

Za čelem sídlí naše myšlenky. Slouží nám k chápání světa, především toho, jak v něm působily síly minulosti a krásně a moudře jej utvořily. Tak vede správné myšlení vždy k obdivu nad krásou a moudrým řízením světa a k díkuvzdání božským tvůrčím mocnostem. Nakonec vede k úctě k Bohu Otci.

V lidské bradě pak působí jiná síla. Používáme ji, chceme-li vyslovit slovo. Slovem se spojujeme s ostatními lidmi. Slovem můžeme zranit, ale i vyléčit, můžeme se zašpinit, ale opět i očistit. Naše slovo potřebuje stále se obnovovat a očišťovat tvůrčím slovem Boha Syna.

Třetí kříž se kreslí na hruď. Tam tluče srdce. Je sídlem našeho svědomí, té části našeho vědomí, v níž se ozývá sám Boží hlas. Je třeba si tento hlas uvědomovat stále jasněji, až v něm poznáme působení Boha Ducha.

Kdo si oživuje cit pro tyto tři malé kříže, nachází jiným, niternějším způsobem cestu k prožívání božské Trojice. A kdo občas porovnává sám pro sebe tyto dva způsoby pokřižování, obohacuje a prohlubuje si vztah k nejvyššímu Božství a tak se zároveň posiluje pro každodenní život.