Snad každá píď české půdy je prosáklá dějinami. Na této stránce jsme pro Vás z nespočtu takových pídí vybrali několik míst, která jsou významná pro dějiny křesťanství u nás. Nejde nám o encyklopedickou úplnost a přesnost — chceme spíše upozornit na místa, která většinou leží stranou turistického zájmu, ale která by neměla uniknout oku křesťana, který v českých zemích žije.

Budeč   Kozí hrádek   Kralice nad Oslavou   Levý Hradec   Modrá   Růžový palouček   Sázavský klášter

Budeč

Na tichém vrchu 12 km severovýchodně od Kladna se rozkládá hradiště Budeč. Pravděpodobně už v 6. století na tomto místě slovanští žerci obětovali pohanským bohům. Na přelomu 8. a 9. století zde bylo vybudováno hradiště. Když se v roce 895 kníže Spytihněv z politických důvodů rozhodl přejít ze slovanského ritu na latinský, nechal na znamení toho postavit v Praze novou baziliku a na Budči rotundu sv. Petra, kam pozval latinské duchovní (podle některých pramenů z irského kláštera v Modré na Moravě). Při budečském kostele působila latinská škola, kde byl podle legend vzdělán mladý kníže Václav, budoucí národní světec. Skutečnost, že už začátkem 10. století byl na Budči vybudován druhý kostel, zasvěcený panně Marii, dokazuje, že Budeč musela být pro Přemyslovce sídlem velmi významným.

Ve 12. století začal význam Budče upadat. V roce 1262 postoupila královna Kunhuta hradiště s oběma kostely vyšehradské kapitule. Budeč se stala nevýznamným farním centrem. Kostel p. Marie zchátral a kolem roku 1820 byl zbořen. Rotunda s přístavbami (dnes zasvěcená sv. Petru a Pavlu) se naštěstí zachovala, takže se dnes Budeč může chlubit nejstarší zachovalou kamennou stavbou nejen v České republice, ale i v celé severní půlce Evropy.

Kozí hrádek

Pět kilometrů jihovýchodně od Tábora se nacházejí zříceniny gotického hrádku, který v dějinách figuroval jen velmi krátce – od roku 1377, kdy je datována první zmínka o Kozím hrádku, do roku 1438, kdy hrádek vyhořel a začal pustnout. Krátký život hrádku má své těžiště v letech 1412-1414, kdy zde pobýval Jan Hus během svého mimopražského exilu. Na Kozím hrádku dokončil své pojednání De Ecclesia (O Církvi) a svou českou Postilu, tedy teologický základ i praktické rozvedení křesťanství, založeného na osobní odpovědnosti každého jednotlivého křesťana vůči Bohu – křesťan se nemá bezvýhradně podřizovat žádné autoritě, leda „v tom, co Písmo svaté velí a světí, a což rozum pravý ukáže“ (Postila).

Kozí hrádek je tak místem, na němž kolem roku 1413 začala nová epocha duchovních dějin lidstva.

Kralice nad Oslavou

Nevelká obec Kralice (4 km východně od Náměšti nad Oslavou) vešla do dějin české kultury jako místo, kde byla vytištěna nejklasičtější česká Bible.

V r. 1547 vznikl v Kralicích sbor Jednoty bratrské, který se brzy stal významným centrem práce Bratří na Moravě. V roce 1576 byla do kralické tvrze přestěhována bratrská tiskárna z Ivančic, z níž pak v letech 1579-93 vyšlo všech šest dílů Kralické Bible.

Levý Hradec

Na ostrohu nad řekou Vltavou, na severozápadním okraji městečka Roztok u Prahy se nachází místo, které bylo už odedávna lákavé k bydlení. Archeologové zde našli stopy osídlení z mladší a pozdní doby kamenné, na nichž se rozkládají zbytky slovanského hradiště z počátku 9. století.

Protože hradiště bylo významným střediskem kmene Čechů a sídlem kmenových knížat, nechal kníže Bořivoj po svém obrácení na křesťanskou víru právě zde kolem roku 880 postavit první křesťanský kostel v Čechách. Původní jádro kostela, zasvěceného svatému Klimentovi, se narozdíl od kostela na Budči nezachovalo: Kolem roku 1300 byla nejprve původní rotunda rozšířena v loďový gotický kostel a koncem 17. století došlo k barokní přestavbě, při níž vzaly za své zbytky nejstaršího zdiva. To však neubírá Levému Hradci nic na významu jakožto místu, na němž vstoupilo velkomoravské křesťanství na půdu Čech.

Modrá

Na okraji obce Modrá ve stínu známého Velehradu je možno spatřit odkryté základy nevelkého kostela, který bychom na první pohled mohli považovat za jednu z mnoha velkomoravských staveb z období cyrilometodějské mise. Kostelík však na tomto místě stál pravděpodobně už několik desítek let před Cyrilem a Metodějem. Jedná se zřejmě o stavbu náležející k sídlu irských misionářů, kteří na Moravu přišli v první polovině 9. století ze Solnohradu.

Přítomnost irské misie na území Velké Moravy se dá vyčíst už ze zmínek ve staroslověnském Životě Metodějově, kde se dočítáme o různých misionářských skupinách, které na Moravě působily. Nejsilnější mezi těmito skupinami byla franská mise vedená z Pasova a irská mise vycházející z kláštera v Solnohradu. Zatímco o misionářích pasovských se z pramenů dozvídáme spíše jako o vykonavatelích franské říšské politiky, víme o irských misionářích solnohradských, že s úspěchem a bez násilí pokřesťanštili slovanskou Panonii a svou snahou o zvěstování Evangelia v jazyce srozumitelném lidu vytvořili základ budoucí slovanské církvení terminologie. Když o několik desítek let později dorazili na Moravu Cyril a Metoděj, aby povýšili slovanštinu na liturgický jazyk a vytvořili nezávislou moravskou církev, našli díky svým irským předchůdcům Moravu na tento velkolepý podnik dobře připravenu.

Růžový palouček

Památné místo poblíž obce Morašice, 6 km západně od Litomyšli. Podle pověstí se na tomto místě zastavili Čeští bratři na své cestě do vyhnanství, aby zde sloužili poslední obřad Večeře Páně na české půdě. Zlatý kalich, z nějž byli přijali Kristovu krev, pak na tomto místě zakopali. Ze slz, které bratři prolili ve chvílích loučení, prý vyrostly růže, jež od té doby Růžový palouček zdobí.

Jak jméno napovídá, byl Růžový palouček původně skutečně jen malým paloučkem mezi lesy a poli, na němž rostly růže. Později zde byl postaven železný kříž, na jehož místě dnes stojí pomník, který vidíte na našem obrázku. Do své dnešní parkové podoby byl palouček rozšířen mezi světovými válkami.

Sázavský klášter

V divočině poblíž řeky Sázavy se někdy v prvních desetiletích 11. století usadil poustevník Prokop. Během svého poustevnického života proslul především zkrocením čerta, jejž zapřáhl do pluhu a přinutil orat pole (v blízkosti Sázavy je dodnes možno spatřit terénní brázdu, která je prý jedním z důsledků této orby).

Ve třicátých letech 11. století do blízkosti Prokopovy poustevny zabloudil na lovu kníže Oldřich. Prokop jej uhostil, jak se na knížete sluší a patří — proměnil prý pro Oldřicha vodu ve víno — a kníže mu na oplátku pomohl vybudovat klášter, který se stal významným útočištěm slovanské liturgie a písemnictví.